Five White Roses

7. dubna 2012 v 9:36 | Chloe |  Jednorázové povídky
Lotte mě požádala, abych sem přidala tuhle jednorázovku. Musela jsem ji ještě HODNĚ upravit, a i když to ani teď není žádná sláva, řekla bych, že je alespoň o padesát procent lepší než to původní. Snad se bude alespoň trochu líbit ;)
Chloe

Jak rád jsem vždycky utekl od toho všeho. Jak rád jsem se vždycky sebral, prásknul těmi starými a prolezlými dveřmi a bloudil po ulicích Londýna. Matka pokaždé vyváděla, ale za ty tři hodiny klidu a relativní samoty mi to stálo.


Prošel jsem snad celý Londýn. Miloval jsem potulování se tím úchvatným a obrovským městem. Pozorování všech těch lidí, zvířat,.. To místo jsem znal jako svoje boty, ale pokaždé mě dokázalo něčím překvapit, zaujmout, ohromit,... Nikdy se mi nechtělo vracet se domů. Za vřískající a pomstychtivou matkou, tupým otcem a zlomyslným bratříčkem. Nesnášel jsem všechny. Ty dva měsíce byly vždycky peklo. Až na moje procházky Londýnem.
Byl začátek srpna. Tenkrát jsem měl asi třináct let. Znovu jsem za sebou zabouchl dveře a vyběhl do rušných ulic našeho hlavního města. Jako vždy jsem procházel svou oblíbenou trasu. Kolem několika obchodů s oblečením, dvěma s nábytkem, čtyři restaurace, hospoda, dvě hračkářství, zlatnoctví a úplně na konci maličkého náměstí se krčilo pekařství. Tam jsem zapadl jako vždycky. Nikdy tam nebylo moc lidí a to byla nejspíš jedna z věcí, proč jsem to místo miloval. Koupil jsem si hned dva velké tvarohové koláčky polévané čokoládou a usadil se ke svému oblíbenému stolu do rohu.
Postupně zmizely oba koláčky a já se zvedl k odchodu. Rozhodl jsem se ten den zajít dál, než jsem se kdy odvážil. Ulice tam byly snad ještě krásnější. Vpravo jsem uviděl park a rozhodl se ho prozkoumat.
A bylo to, jako bych vešel do jiného světa. Světa fantazie. Lavičky byly většinou obsazené. Ať už starými nebo mladými. A všichni byli mudlové. To mi v tu chvíli ovšem vadilo ze všeho nejméně. Kolem jakoby tančily hejna motýlů. Květiny všech barev a druhů rostly snad všude, kam jen oko dohlédlo. Nad jezírkem, které stálo umístěno jakoby ve středu všeho dění kroužila šídla a jiný hmyz. Rákosí kolem bylo upravené a slabě v něm kuňkaly žabky. S očima navrch hlavy jsem se otáčel a snažil se, aby mi neuniklo nic z té nádhery kolem. Kdyby mě viděl James, rozplývat se nad parkem, dobíral by si mě snad do konce života.
Na druhém konci parčíku stála malá, bíle natřená lavička. Obklopovaly ji růžové keře. Všechny zrovna kvetly nádhernými bílými květy a voněly tak moc, až se mi zatočila hlava. Omámeně jsem usedl na lavičku a zavřel oči. Nechal jsem se unášet těmi svěžími pocity a vůněmi. A bylo mi krásně. V duchu jsem si slíbil, že na tohle místo budu chodit tak často, jak jen to půjde. Kdykoliv se jen matka otočí zády. Slíbil jsem si, že to místo nikdy neopustím...
Táhlo mi na patnáct. A znovu tu byly prázdniny. Začínal už jsem být unavený z těch věčných večírků, kam mě matinka zatáhla a nutila se usmívat. Sotva mě nechala doma osamotě, vyrazil jsem pryč. Prošel jsem pletenicí ulic až na maličké náměstí. Koupil jsem si jako obvykle dva tvarohové koláčky, tentokrát s sebou. Protáhl jsem se mezerou mezi dvěma domy a pokračoval důvěrně známou ulicí až na náměstí, kde stačilo jen zahnout doprava.
Nádherná vůně květin mě omráčila jako vždy, když jsem vešel dovnitř. Prošel jsem pomalým krokem celý park a už se těšil na svoji lavičku. Krátce poté, co jsem ji nalezl, jsem do ní vyryl své jméno. Na znamení toho, jak moc mi to místo učarovalo.
Sotva jsem se ale na ono místo zahleděl, polilo mě horko. Obsazeno. Ještě nikdy se nestalo, aby tam někdo seděl. Vždycky jsem byl zvyklý jen na samotu. Vždycky jsem žil v domněnce, že to místo patří je mně a nikomu jinému. A teď tam seděla ONA, cpala se zeleným jablkem a pročítala nějakou bichli. Chviličku jsem ji pozoroval. Měla delší rovné vlasy. Takovou barvu jsem snad v životě neviděl. Byla to hnědá, ale jakoby nebyla. Na slunci navíc vrhala odlesky, ze kterých se mi zatočila hlava. Oči neměla nijak velké, ale zajímavé a krásné. Jakoby zelené, ale nějak jinak, tak...olivově. Kmitaly po řádcích a hltaly text natisknutý v knize, kterou držela v útlých prstech. Nevýrazné rty měla skroucené v ironickém úsměvu, takže jsem usoudil, že ta kniha musela být zábavná. Šaty, které měla na sobě měly jasně bílou barvu, stejně jako lavička a květy růží, které ji celou obklopovaly. Zalapal jsem po dechu. Nikdy jsem neviděl krásnější děvče. Ani Evansová by se s ní nemohla rovnat. A přesto působila křehkým a až nevýrazným dojmem.
Zarazila se, vycítila můj pohled. Když vzhlédla a narazila na mě, nadzdvihla obočí a zadívala se mi vzpříma do očí. Chviličku jsme na sebe jen němě zírali. Hráli jsme hru, kdo dřív ucukne. Ale nikdo nechtěl prohrát.
Po chvilce jsem si dodal odvahy a váhavě vykročil jejím směrem. Na její tváři se rozlil šokovaný, ale potěšený úsměv.
"Ahoj. Chodím sem často, ale ještě jsem tě tu nikdy neviděl. Tedy...na tuhle lavičku vždycky sedávám...!" rozhodl jsem se začít s konverzací. Ona to ale pochopila úplně špatně.
"Promiň, nevěděla jsem to. Jsem v tomhle městě nová a tak... Jen se mi tu líbilo a... Ale nevadí, půjdu jinam...!" začala koktat a urychleně se zvedla. Tak rychle, až jí vypadla kniha i nedojezené jablko na zem. Zrudla jako rajče, sehnula se a začala knihu sbírat.
Usmál jsem se a pomohl jí.
"Ne, takhle jsem to nemyslel. Ta lavička ostatně není moje, podělím se, jestli chceš... A taky s tímhle, když jsem tě připravil o svačinu!" usmál jsem se, vybalil koláčky a jeden jí nabídl. Pomaličku se usadila a narovnala si šaty. Ještě pořád byla v obličeji maličko červená. Potom si s tichým poděkováním vzala jeden ze dvou kousků pečiva a zakousla se do něj. Já zabral místo vedle ní a zhltl ten svůj.
"Jsem Sirius Black!" představil jsem se a nabídl jí ruku k potřesení.
"Jassie Brownová!" chopila se mé ruky a jednou ji lehce stiskla.
Začali jsme se bavit. A bavili jsme se do té doby, než si všimla, že se ostré slunce začalo schovávat za obzorem. Podíval jsem se na hodinky a překvapeně zjistil, že je půl sedmé večer.
"Musím tě ještě vidět. Slib mi, že zítra zase přijdeš!" vyhrkl jsem, když se pomalu vydala opačným směrem, než jsem musel jít já. Jemně zrůžověla, ale přikývla. Usmál jsem se. Potom mě něco napadlo. Utrhl jsem jeden květ z keře a jemně jsem jí ho zaplet do vlasů. Usmála se. Potom se postavila na špičky a jemně přitiskla svoje rty na moje. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy v životě zažil.
Druhý den jsem tam čekal půl hodiny předem. V jedné ruce papírový pytlík s koláčky, v druhé jednu z těch okouzlujících bílých růží.
Když přišla, byla snad ještě krásnější, než den předtím. Až se mi tajil dech. Usmála se a přisedla si ke mně. Automaticky jsem jí podal růži. Znovu poděkovala.
Snědli jsme koláčky a povídali si. Bylo mi s ní nádherně. Ona představovala všechno, co podle mě holka mít měla. Byla chytrá, krásná, milá, nebyla nafoukaná a měla smysl pro humor. Nechápal jsem, jak o mudlech mohla matka mluvit tak, jak mluvila. Ona byla důkaz toho, že mudlové jsou v mnohém tisíckrát lepší než kouzelníci.
A znovu byl večer. Znovu jsme se museli rozloučit. A znovu mi slíbila, že přijde. Znovu mě políbila. A znovu se mnou zatočil svět.
Tak to bylo ještě třikrát. Ještě tři dny jsme se tam sešli. Povídali jsme si, líbali se, objímali se. Byl jsem z ní paf. Miloval jsem ji.
Políbil jsem ji na rozloučenou.
"Zase zítra tady?" usmála se a zapletla si bílou růži ode mně do vlasů tak, jak jsem to udělal poprvé já. Pátá růže.
"M-hm! Mám tě rád!" špitl jsem a vtiskl jsem jí polibek na čelo. Její úsměv se prohloubil.
"Já tebe taky...!" odpověděla a já byl tolik šťastný...
Cestou domů jsem to vzal oklikou. Do té hadí sloje se mi ještě nechtělo, toužil jsem jen tak myslet na ni a na to, že mi doopravdy řekla, že ho mě ráda. A já měl rád ji. Nejupřímněji, jak jen to šlo.
Vešel jsem domů. Bylo tam až podivně ticho. Nakoukl jsem do salonu. Matka seděla na jednom z velkých křesel, které mi vždycky připomínaly trůn a tvářila se jako bůh pomsty. Regulus stál za ní a snažil se skrýt smích.
Sotva jsem vešel do místnosti, matka promluvila tím děsným nadřazeným hlasem.
"Dnes tě Regulus na můj rozkaz sledoval. Nikdy jsem se za tebe tak nestyděla, jako právě v tu chvíli. Nevím, co jsi si myslel...! Udržovat vztah s mudlovskou holkou...! Ještě jednou něco takového a budu to řešit radikálnějším způsobem. Nicméně...už se s ní neuvidíš. A máš domácí vězení!" oznámila matka příkře. Regulus se posměšně zašklebil. Polilo mě horko a chlad najednou. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nevěděl jsem, co tohle všechno znamená. Ale matka nikdy nelhala. Nikdy jsem ji neslyšel zalhat. Lhaní bylo jednoduše pod její úroveň. Takže se muselo stát něco...doopravdy hrozného. Protože téměř nic by mi nezabránilo, najít si ji.
Vyběhl jsem schody do své ložnice a nezapomněl jsem za sebou hlasitě prásknout dveřmi. Cestou jsem kopal do všeho, co mi přišlo do cesty. Kdybych mohl, rozbrečel bych se jako želva. Ale já jsem nemohl. Matka by z toho měla až moc velkou radost. A to jsem nechtěl.
Druhý den jsem se tam vydal zase. Nechtěl jsem uvěřit... Čemu vlastně? Nevěděl jsem vůbec nic. Měl jsem jen své praštěné hypotézy a děsivé představy.
Usadil jsem se klasicky na lavičku. A čekal jsem. A ona nepřicházela. V parku bylo ten den rušněji než obvykle, ale ona nikde. Koláčky zatím pomalu stydnuly.
Seděl jsem tam až do večera. Asi někde kolem poledne jsem vážně přestal doufat, že se objeví. Jen jsem tam chtěl zůstat a vzpomínat na těch pár krásných chvil, které jsem na tom místě zažil.
Znovu jsem zabořil tvář do dlaně a trhavě se nadechl. Bránil jsem pláči, jak jen to bylo možné. Cítil jsem, jak se něco jemně dotklo mých vlasů. Zavadilo to o ně, ale dál to pomaličku padalo k zemi. Zvedl jsem hlavu a podíval se na to něco.
Byla to růže. Černá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lilyan Lilyan | 7. dubna 2012 v 10:33 | Reagovat

Tohle jsem taky někde četla, ale je to krásná jednorázovka.I když smutná..

2 Michelle Lilian Black Michelle Lilian Black | Web | 7. dubna 2012 v 11:12 | Reagovat

Krásné, smutné.
Jedna z mých nejoblíbenějších jednorázovek.

3 Arya Arya | 8. dubna 2012 v 13:23 | Reagovat

Sakra... smutné :(

4 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 7. května 2012 v 22:11 | Reagovat

Hm... Smutné... :-(((((

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama